Jsme přestěhovaní a zakládáme trávník...

Takhle to vypadalo před dvěma lety.....

A takhle to vypadá dnes, na té hlíně snad poroste už brzy tráva....

 Už je to měsíc... Máme téměř vybaleno, pár pytlů a krabic ještě čeká na svoje místo (hlavně s manželovýma krámama, protože je pořád ještě sezona a on je imrvére v práci), dokonce zušlechťujeme i okolí domu, jelikož, když zaprší, máme boty těžké, protože obalené blátem.... A zvykáme si na život v těsném kontaktu s přírodou. Někdy tak těsném, že stojíc všechny na gauči voláme manželovi do práce, jestli by neměl pět minut a nemohl nás zbavit nutnosti stát na gauči - totiž zabít další tarantuli, co se houpe Rozárce na lustru nebo se promenáduje prostředkem kuchyně.... Jsme arachnofobičky těžkého kalibru, při pohledu na pavouka (brrr jen vidět napsané to slovo mi zvedá žaludek) se rozbrečíme, roztřeseme a musíme prodýchávat.... - není lepší terapie, než tento dům....

Ta plocha před domem vypadala ještě nedávno takhle....

Děti vyrobily strašák na ptáky, aby nám to drahé travní semeno stihlo vzklíčit, než si ho rozeberou opeřenci

To jsou sazeničky jahod, doufám, že přežijou v těchto nuzných podmínkách, než se odhodláme založit jim důstojný záho

Když se každý den plahočím s hráběmi, motykou, lopatou či kolečkem po našem neskromném pozemku, jímá mě hrůza při pohledu na tu džungli, kterou chceme proměnit v "civilizovanou" zahradu. Ale strašně mě to baví :o)

Domeček...

 Už je to přes měsíc, co jsme se nastěhovali. Téměř tři neděle nám nešla ani televize, ani internet, sprchovali jsme se v koupelně bez dveří studenou vodou, dveře na záchod jsme museli koupit přednostně :o).
Teď už máme dveře dokonce i v ložnici, ještě nám jich asi milion chybí, ale vše  m u s í  mít svůj čas, teď je s dveřmi na řadě Rozárka, aby měli s Vojtou, když přijede, soukromí.... Taky jsme museli pořídit holkám matrace, protože v bytě spaly na palandách, které se jaksi do čtyř pokojů  rozdělit nedají. Nejhezčí pokojíček má Vincík, Rozárka mu ho vymalovala jako mořský či pirátský svět v duchu deky, kterou jsem mu ušila na hraní, o tom bude samostatné psaní, to stojí za to. Jen jsem tiše doufala, že v něm Vincík nebude chtít spát, protože byl zvyklý spát 6 let s námi v ložnici a víceméně spíš mezi námi než s námi, ale to jsem se zmýlila! Krutě... Vincík spal naprosto v pohodě, zatímco já jsem bulela a zvykala si, že ho nemám vedle sebe...

A teď to nejzajímavější....Když vidím ty fotky původního stavu, nemůžu uvěřit...

Obývák 2010

obývák srpen 2012, nová sedačka na splátky už se rýsuje...tahle je do nového bydlení nepřijatelná

Rozárčin pokoj před dvěma lety

téměř na den přesně dnes...

Markétčin pokoj, Klárka má identický z druhé strany střechy

a Markétčin pokoj dnes...

Vincíkův pokoj srpen 2010

a dnes ráno, přičemž včera v deset v noci byl vzorně uklizený :o)

můj šicí koutek

a část z něho dnes...ještě se bude muset koupit stůl a... zkrátka moc věcí :o)

Tady je teď zádveří, koupelna a záchod...

a dnes už funkční

A tohle je nejstarší člen naší domácnosti, jinak bych to byla já ...

Stěhování

Tak už bydlíme. Během července jsme se přestěhovali z nájemního bytu 3+1, kde jsme po sobě doslova šlapali, (zvláště pak posledních pár měsíců, kdy si naše holky vodily domu kluky) do zrekonstruovaného baráčku, kde má každé dítě svůj vlastní pokoj. Stěhování byl opravdu mazec velmi těžkého a objemného kalibru. Manžel má v sezoně práci od nevidim do nevidim včetně všech víkendů, takže balení všeho, co nám přišlo pod ruku, bylo na nás holkách a jednom malíčkovi. Naštěstí nám pomáhal Markétčin "kamarád" Jára, jinak bychom asi tahali těžké krabice a pytle, pod nimiž se podlamují kolena, ještě teď. Denodenně jsme brzo ráno vstali, balili a balili, zabalené nakládali do našeho sedmimístného Sharana, který statečně spolupracoval, ačkoliv po čtrnácti dnech už mu pěkně vrzaly brzdové destičky (které nás ve finále stály přes 8tisíc v servisu) a vše vozili cca 15km daleko do nového vypulírovaného příbytku. A tak pořád dokola až do večera či do vyčerpání buď našich sil či benzínové nádrže :o) Když už jsme měli takto přemístěné i věci každodenní potřeby, vyhlásili jsme den D, povolali skříňovou Avii a přesunuli definitivně i nábytek, kola a velké spotřebiče jako např. 100 kilovou lednici, které se všichni báli nejvíc. Ale s pomocí kamarádů Járy a Vojty a švagříka Martina, se vše stihlo v jednom dni a my jsme konečně spali v novém.

čekání na Avii poslední den v bytě....

náš kulatý opuštěný...čekající taky na Avii :o)

Batůžek

Vincíček si k narozeninám přál kromě šnorchlu, potápěčských brejlí, nového kola (dosud chudák jezdil na odrážedle) a dřevěných šachů ještě peněženku. Vše klaplo, tedy vše, co se dalo koupit, jen ta peněženka vázla, neměla jsem vůbec čas  ji šít, ale hlavně...strašně jsem mu chtěla ušít batůžek...A Ivanka Belletka mi zase (jak ona to dělá?) kápla do noty a v kursu šila batůžek, takže jsem si pěkně zkoukla její videa a pustila se do toho. Nebyla to až taková brnkačka, jak to vypadalo na tom videu, spoustu věcí bych napodruhé vyřešila jinak, určitě bych poslechla Ivanku a na přední stranu bych nedala decovil, ucha bych dala blíž k sobě, kédr bych tam nedávala vůbec, protože nemám kédrovou patku a tudíž našití není tak dokonalé, jak by mělo být atd....Jenže žádné napodruhé rozhodně neplánuji, byla to neskutečná makačka. Před stěhováním a tudíž i před narozeninami jsem stihla jen zádíčka, zbytek už se došíval v novém baráčku a po oslavě narozenin. Vincíkovi to vůbec nevadilo, netušil, co pro něj chystám, o to větší měl radost, když ho jednou ráno objevil ve svém pokojíčku na židličce. Hned si do něj zabalil hračky, časopis Sluníčko, pití a svačinku a šli jsme na výlet za jeho sestřičkama na brigádu..

Ve skutečnosti není tak šišatý :o)

Ucha jsou moc dlouhá a daleko od sebe...

postranní kapsičky na pitíčkomohla být hlubší

Jdeme na výlet :o)

Kabelka Joel Dewberry

Tuhle kabelku jsem ušila pro úžasnou holku, která mi celé týdny nezištně pomáhala se scrap-albem pro dceru Rozárku, strávila nad ním hodiny svého času a nic za to nechtěla, jen jestli bych jí ušila kabelku na kočárek a přinesla mi předlohu - vakoidní džínový pytlík. Tak jsem jí ukecala, že děti už má stejně chodící a tudíž bude potřebovat spíš nějakou pořádnou kabelku.
A vualá - mezi stěhováním jsem ji po nocích spíchla. Zdá se, že se líbila, tak snad jsme si kvit nebo quit ?

Tak tenhle plůtek už je minulostí... :o)

Tohle bývala naše terasa...